Myslím si, že tato fakta by měli znát všichni voliči tohoto státu:
Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto změnu jsme
aktivně usilovali.
Za 20 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních
úspěchů a blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.
Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš ochotně
odevzdali osud věci veřejných do chtivých a chamtivých rukou.
Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší
tupost těch komunistických. Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém
korupce na komunální, krajské i centrální úrovni.
Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s
miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou
stranou.
Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v
západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší.
Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního úředníka
rozhodujícího o miliardách, stojí jeho “oficiální” roční plat.
Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova
firma s momentálně neznámým vlastníkem – akciemi na doručitele.
Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na
obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou
dotaci.
Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x
více než v Londýně nebo v Paříži.
Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se
neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té
švýcarské nikoli české.
V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál, za několik dní ho překryje ten
další.
Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské
integrace, nestojí korupce za půl slova.
I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem
nic.
Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou
lenost.
Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora.
Necháme se stříhat jak ovce. Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat
a bránit svůj názor.
Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními
seriály.
Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s
kým.
Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry
a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.
Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové
causy jim unikají.