TomasNedela.cz

Nechci tady dávat vyloženě návod, jak si utržit hromadu sdílení vlastního obsahu, jen se chci podělit se zkušeností, které se nám naskytlo a také velké solidárnosti, která v této zemi ještě panuje.

Jak to začalo:
Je to již nějaký pátek, kdy se na zahradě objevila mladá kočička. Dětem se hned zalíbila a jaksi se u nás ve sklepě zabydlela. Starali jsme se o ni jako o naše další tři domácí kočky, ale měla volnost, co se týče chození po venku a při lovení. Byla strašně moc roztomilá, děti si s ní často hrávaly a také nám nosila ukázovat nějaké ulovené myšky, jako důkaz, že je opravdu potřebná. Jak už se to u venkovních koček stává, za nějakou dobu nám porodila dvě krásné koťátka. Vše bylo v pořádku, ale hned třetí den bohužel kočka zmizela a již se neukázala. Dodnes nevíme, co se s ní stalo, jen doufáme, že si ji našel jiný dobrý člověk a dál se o ní stará. Nám však na starosti nechala právě ty dvě, zrovna čerstvě narozená koťátka.
No a teď co s něma.

Jako milovníci koček jsme je nechtěli jen tak nechat umřít, proto si je má žena vzala domů a snažila se o ně starat tak, jak by se asi starala mamka kočka. Nakoupili jsme sušené kočičí mlíko, co tři hodiny k nim žena musí stávat a kojit je, utírat je, masírovat, dávat jim do pelíšku nahřátou láhev, aby se kde mohly zahřívat. Naše dvě malé děti z toho mají radost, že se  také mohou zůčastnit. Starší dcera také přiložila ruce k práci a moc ji bavilo pomáhat při kojení.  Celkově je to opravdu moc práce a starostí.

Bohužel, ať se starali, jak mohli, nemohou nikdy nahradit opravdovou kočičí matku. Stalo se, že jednomu kotěti dosti narostlo bříško a po konzultaci s veterinářem jsme došli k závěru, že by opravdu bylo nejlepší sehnat kočičí matku. No jo, ale kde ji hledat? Zkusili jsme proto takový test.

Na facebook jsme vyvěsili několik krásných obrázků, jak koťátka hezky sajou z lahvičky a jak se o ně staráme. Doplnili jsme to textem, že sháníme kočičí maminku, která by se mohla postarat o dvě koťátka. No, nevěřil jsem vlastním očím. Zpráva se na facebooku nesla rychlosti světla, za nedlouho jsme měli tolik různých sdílení jak od kamarádů, tak i od úplně cizích lidí. Někteří nám přáli, abychom co nejrychleji matku našli, někteří nám posílaly rady, návody, jak se o
koťátka starat. Posílali nám odkazy na kočičí domovy. A hlavně jsme se díky tomu dostali i k lidem, kteří zrovna mají kočičku, která má koťátka a mohli by se nám postarat i o ty naše dvě.  Opravdu jsem nečekal takovou solidaritu. Někde jsem četl, dejte na web roztomilá koťátka a přístupy máte zajištěny, ale do teď jsem tomu nevěřil.
V každém případě nyní máme koťátka umístěna u jedné moc hodné paní, která má siamské kočičky, tak doufáme, že ty naše koťátka mezi sebe příjmou a budou se o ně starat. Určitě dám dál vědět, jak se situace vyvíjí.

PS: tímto bych chtěl poděkovat všem zainteresovaným osobám na facebooku, kteří se podíleli na šíření obsahu, opravdu nám to moc pomohlo.

Tak huráááá, naše malá dcera má za sebou první zkoušky. No tedy zkoušky, prostě byla přijata na základní školu. A dokonce je udělala za 8! (rozuměj, 8 úkolů za 8 hnědých vybarvených oříšků (hnědá barva je prý jako jednička známka)) No není to super?

Chápu, asi si myslíte, že jsme se zbláznili. Vždyť do základní školy berou každého, máme na to dokonce i nějaký zákon o povinné školní docházce. Ale přece bylo krásné pozorovat, když se naše malá snažila počítat s paní učitelkou jablíčka, napsat své jméno, říci, které zvířata patří do zoo a které na farmu. Dokonce si vzpomněla i na svého malého brášku a na žádost paní učitelky ho také nakreslila. Ono je potom člověk tak nějak krásně potěšen, že všechny hry, které doma s dcerkou hrajeme a kreslíme si, jsou vlastně k něčemu. Že na základě toho se vydává do světa škol, studií a poté i pracovních příležitostí. Vše, co se děti naučí v předškolním věku se najednou dostává do podvědomí už při příchodu na základní školu a čím více své dítě vedete k hraní, tím více najednou pochopíte, že dítě se tím vlastně tak nějak učí samo.

Jen ten příchod na zápis byl takříkajíc průšvih. Všude v rádiích se vysílalo, že je dnes zápis do prvních tříd a že jsou ohromné řady lidí, kteří u školy již postávají od půlnoci, aby své dítko do té školy stihli přihlásit. Že jsou prý školy obsazené a někde prý přijímají jen snad prvních 30 dětí. Ale zapomněli jaksi zmínit, že se jedná jen o některé Pražské školy a že na ostatních místech žádné takové problémy nejsou. Pěkně rodiče vystrašili, alespoň se mě to tak zdálo, protože když jsme do naší školy s dcerkou přišli, tak byla řada snad až ven, před školu. Čekali jsme tam asi hodinu, abychom odevzdali přihlášku, poté jsme čekali hodinu a půl, než jsme se dostali do třídy, kde probíhaly testy. Zapsat dítě do školy je však možné až do pátku, tedy celé tři dny. My se tam hnali hned první den a pěkně jsme si to tam odstáli. Příště se synem, až doroste do školního věku, víme, že tam stačí zajít poslední den, to tam již snad tolik lidí nebude.

Avšak nakonec je základní škola fakt moc pěkně zařízená. Teda za mých dávných mladých let, kdy jsme měli jen dřevěné poničené a pokreslené lavice, před katedrou jednu černou, věčně umaštěnou tabuli a k tomu možná jednu zlomenou křídu, se toho opravdu na školách hodně změnilo. Uvítala nás moc krásně vybavená učebna, s krásnými stoly a židličkami, s dvěma tabulema, jednou klasickou černou, na druhé straně třídy novu, bílou s promítačkou na stropě, s počítačem přímo ve třídě. Všude byly rozvěšeny učební materiály. Všechny učitelky nám podávaly ruce, usmívaly se, i paní zástupkyně ředitele nás velice mile pozvala do kanceláře, dceři předala takový diplom, jako že je přijatá, dostala nějaký pěkný náhrdelník. No, jde vidět, že se fakt snaží udělat moc dobrý dojem.

Jediná věc, která mě ve škole při těchto „přijímačkách“ zarazila, byla ta, že při kreslení dcerka drží pastelku třemi prsty. Paní učitelka ji hned opravila a řekla jí a také ukázala, jak se má správně držet tužka v ruce, tedy dvěmi prsty a ten třetí tu tužku jakoby přidržuje, no však to znáte. Mě však hned napadlo: „Není to snad jedno, jakým způsobem tu pastelku drží?“. Když se jí takhle kreslí dobře, tak proč se hned učit něco, na co není zvyklá. Hned jsem si vzpomněl na nějakou knížku, myslím že to bylo od Kiosakiho „Bohaté dítě, chytré dítě“ (mimochodem, moc pěkná knížka, kterou doporučuji všem, co se chtějí starat o blaho svých dětí), kde upozorňuje na principy školského systému, který je založen na vychovávání „oveček“, rozuměj zaměstnanců, kterým není moc povoleno samostatně myslet a samostatně se rozhodovat. Vše je předem přesně nalajnované, a kdo trošku vybočuje z řady a takříkajíc nevleze se do tabulek školského systému, používá jiné principy učení se, tak je vzápětí šikanován v podobě nedostatečných známek a tak podobně. Kiosaki to přímo ukazuje na příkladu, kdy v Americe, když bylo málo „zaměstnanců“ na plantážích, tak na středních školách najednou mávnutím kouzelného proutku byla polovina studentů (hlavně cizinců) vyhozena a nezbylo jím nic jiného než jít pracovat právě na tyto plantáže.

No nic, o tomhle jsem vlastně psát nechtěl. Jen mě to v tom okamžiku prolétlo hlavou.

Takže, shrnutí:

• na zápis do školy, pokud fakt nechcete 3 hodiny čekat v řadě, běžte až ten poslední den zápisu – pokud je Vaše dítě chytré a umí do deseti napočítat, tak ho zcela jistě vezmou.
• Školy jsou moc krásně a celkem i dobře technicky vybavené, tedy pokud to srovnám se školou, kterou jsem sám v mladých letech prošel
• testů se v žádném případě nebojte. Vlastně je test dělán velmi zábavnou formou a dítě si to moc pěkně užívá
• a za další, velmi důležitá věc, když už jste to dočetli až sem: Kupte si něco z našeho obchůdku, třeba jen batůžek, nebo tričko, mikinu. Určitě bude dobré dát dětem nové a pěkné oblečení, když mají jít do té velké základní školy.